Po 14 dnech na kole, a hurá na kopec. Vyšlapal jsem do Horního Čepí, nechal se zase vyštěkávat čoklem za plotem, zatímco se vydýchával, a pak pokračoval k chatám, a na 1:2 a 1:1 po louce přímo vzhůru … na umřití, ale vyšlapal jsem to bez zastavení až na úplný vrchol kopce. Pitomých 250 výškových metrů na cca 2.5 km. Přejel jsem kopec na protější svah, a po staré lesní asfaltce se vydal na delší trasu na Hodonín. To to fičelo z kopce! A najednou zase šlapání do kopce! Dlouho jsem tama nejel … a za odměnu najednou půl kilometru sjezdu úplně rovně, bez zatáčky, bez šlapání se kolo rozjelo až na 60 km/h. Tam mi vyskočit srnec z ostružin … chtěl jsem pokračovat na Prosetín, ale začalo lehounce píchat koleno, otočil jsem to po devatenáctce dolů a domů.
Opět v tropech, opět na Lískovec, opět za 14 minut rovných, ale o trochu víc vysilující než před pár dny. Na pláních vichr v zádech, sjezd do Víru z Kobylnic labůžo, ale údolím Svratky už mi pak foukalo proti, tak jsem se zbytečně nedřel.
Pěkně v 30°C na Lískovec, hodně na hraně a bez oddechu, a na křižovatce jsem měl minutu fóra, uff. Ani do Babylonu jsem nepolevil, a když jsem jindy býval v 25. minutě na konci lesa, tak teď jsem už vyjížděl z Věchnova do polí. Azur, hic, prašné cesty, pole před sklizní, nádhera. Ale nechtěl jsem ani zastavovat na focení, pálil jsem to dál. Před Kobylnicemi jsem před sebe pustil osobák, ten přede mnou projel celou vsí, a pak pokračoval šnečí rychlostí lesem dolů do Víru a vířil mi oblaka prachu přímo do xichtu. Těch pičí … zastavovat jsem nechtěl, a pořád jsem doufal, že ho někde vezmu nebo mě pustí, ale nebylo kde, a v zrcátku – přes ten prach za autem – si mě všiml až pár set metrů před výjezdem z lesa, a pustil mě. Nahovnoúplně, fakt.
Z Víru jsem to pak pálil kolem řeky nakref, a šlapalo to, klidně i na chrastících 3:8, ostatně řetěz už „šelestil“ suchem. Snažil jsem se neustále držet na 30km/h, ale to je na těch mých drapácích fakt voživot.
V neděli v osm ráno po tropické noci přes 20 stupňů, nejde jinak, musím vyjet. Na Lískovec se mi nechtělo, tak na Nedvědici a pak na Sejřek a po zelené do Doubravníka.
Vyjel jsem v sobotu ještě před osmou, bylo 15°C, tak by to mohlo jít … ale protože také o den dříve spadlo ale 23 mm, tak jsem to plánoval po asfaltu – do Sejřku, a pak po kopcích a údolím Nedvědičky zpět. Jenže jet po tom hlavním tahu x sebevražedných kilometrů se mi nakonec nechtělo, a tak jsem to riskl a vydal se tradiční trasou – lesáckou dálnicí do Jabloňova, samý makadam, třeba to nebude bahno. A nebylo, šlo to, ale úplně jsem zapomněl, jak je to dlouhé, a kolik je tam po cestě stoupání, i když klesám do údolí … a závěřečný sjezd, kdy makadam dávno skončil, jsem zapomněl úplně. Kupodivu jsem z toho nijak zaliskaný nebyl. Údolím jsem to pak už pálil, abych dorazil domů před deštěm, až mě v koleni začalo píchat, a raději zvolnil. Pak mi začalo ještě nějak chroupat ve šlapání, podezříval jsem „vodou vyplavený“ řetěz, namazal jsem jej, a ouha, chroupání pokračuje dál. Střed šlapátek? Nevím …
Nad Lískovec opět pod 15 minut, a tentokrát s pohoděnkovým dojezdem, a ani jsem z toho neumřel tak jako o dva dny zpět. A za křižovatkou hned do lesa – a cesta uježděná, nějaký džíp asi? A to celou dobu až dolů do temného žlebu, a žlebem dále dolů. Místy koleje, ale jinde zase ujetý a „projetý“, jel jsem pěkně rychle, ale to se pak zase věesvětlostínu ztrácely nerovnosti, a že tam těch kořenů přes cestu je. A pak (moje) cesta zabočující do zelené džungle, ale to bylo jen pár desítek metrů a jedno spálení od kopřiv, a zase hladká lesní cesta, až jsem byl v pozitivním šoku – čekal jsem prodírání letními kopřivami, a místo toho to pálil 25-30 klesající lesňačkou, a blížil se k brodům přes potůček.
Po třech dnech od první vyjížďky jsem byl schopný se opět posadit na sedlo bez skučení bolestí, a tak jsem vyjel … táhlo mě to na kopce, ale z Lískovce jsem měl respekt, nohy mě bolely pár set metrů od domu. Ale jelo to, a i když jsem chcípal, a nuceně vynechal malé „vyklusání“ v půli kopce, kdy si dám dvě maličká odpočinková kolečka na silnici (jel proti mě traktor), tak to na 15min limit vypadalo … a dokonce jsem si mohl dovolit pod křižovatkou i zvolnit a nepoblit se, a za 14:40 jsem tam byl. V šoku.
Poprvé v roce 2023 na kole, na konci května. Ach jo. Ale jet se jen tak pár kilometrů projet po rovině, „aby to nebolelo“? Kdeže, neurčitě jsem sjel do Dolního Čepí a pokračoval k památníku, že buď odbočím na Horní Čepí (do střechy), nebo na Chlívský (do střechy). Přes Chlívský jsem měl namyšlenou delší trasu, ale na tu jsem neměl čas (bylo k večeru) a na první výjezd to byl možná trochu risk, jel jsem tedy na Horní Čepí, což je tedy taky zahřívací výjezd jak sviň, 2 kilometry 10% stoupání, od pomníku 200 výškových metrů. A to finále kolmo na vrstevnice … z toho je mi na blití jak se k němu blížím, natož pak nahoře, když to zvládnu vyšlapat rozbitou kamenitou cestou bez podkluzu a sesednutí. No nebylo mi pak úplně hej, ale to už jsem byl na Čepičce, a po vymleté lesácké dálnici začal sjíždět dlouhé kilometry ke Štěpánovu – na 2,5 km zase 200 metrů sklesat, jaj. Ale cesta horší než dříve s vymletými kolejemi, z boků zarostlá, dalo se jet jen po prostředním pupku. Celou dobu ve šlapátkách, sem tam věte, kámen, bahno, kolej, … dojel jsem na asfalt a TAK mě bolely vytřepané ruce / dlaně, že si podobnou obtíž nepomatuji. A pak už jen klidný dojez domů, ale i tak v solidnějším tempu, než jsem předpokládal.
A zase na Lískovec, bylo chladněji, tempo vysoké … a na křižovatce za 13:10! No ty kráso. Bylo právě po dešti, vlhko, chladněji. Na Věchnov, do polí, sem tam louže. Až na poslední chvíli jsem se před Pivonicemi rozhodl vzít to zase po žluté, a taky paráda. I když sem tam mokro, klouzavo. Zalil jsem zahrádku, a chystal se na zpáteční cestu údolím, a v něm podle radaru pršelo, a v Ujčově zrovna slejvák. Ale i přes tyhle vyhlídky jsem do toho šlápl úplně vostře, podstatnou část na 3:8. To je najednou forma!
Nad Lískovec – po dvou dnech – opět za 14 minut, a to jsem už poslední úsek jel odpočinkově na 1:3. Ale tropy takové, že jsem to docela cítil. Jenže jsem potřeboval jet, abych do Víru dorazil před zbytkem rodiny. Takže nakref. Za Věchnov na „střechu světa“, a rychle přejet do Pivonic – chtěl jsem to do Víru vzít nikoli přes Kobylnice a kolem Pyšolce, ale „po žluté“ na Hrdou Ves. Nejel jsem tam snad 15 let. A panejo. Dechberoucí. Jak krásná prašná cesta, tak ty výhledy do kraje. Nefotil jsem, spěchal, a nemohl si dovolit zastavit, aby mě okamžitě zalil pot … takže po žluté dolů, a ona to byla stará štětová cesta, takže drncání jako o život dolů kolmo na vrstevnice, padané stromy, rozježděnáé kamení … a pořád dolů a dolů, a na brzdách byla znát nižší účinnost, že jsem to sem tam pouštěl, abych nebrzdil pět minut v tahu. Zalít zahrádku, neumřít při tom, a údolím do Ujčova. A hned jsem cítil, že naplno to nepůjde, nohy bolely i na rovině, byl jsem vyřízený. Ale co když to přejdě? Zatnul jsem zuby a dřel to, a dřel to přes Koroužné, přes Švařec, … až do Ujčova. Byla to jízda.
