Do Žlebu

Leží sníh a mrzne, tak jsem sedl na kolo, a vyjel nad Lískovec. Patnáctiminutový limit jsem tentokrát nedržel, netřeba si poblít řidítka a propotit se i skrz softšelku na prvních třech kilometrech, když to hlavní teprve přijde – sjet ze silnice na zasněženou lesní cestu, a dokličkovat na dno opuštěného zpustlého údolí. Jelo se těžko, větvě zatížené sněhem sehnuté do cesty, sníh klouzal, nedalo se jet rychle (ale to jsem ani v plánu neměl). Bylo tam ale krásně! Ta divočina, sníh, podmínky, dřina, opatrnost, přejíždění potoků, zamrzlé koleje od vyvažeček, křupající led na kalužinách bahna. Vyjel jsem do Nedvědice celý od sněhu … a po mokrém asfaltu rychle domů, takže jsem byl záhy zališčené až běda.

Na Heršinku

Moji jedinou vyjížďku na kole v roce 2020 jsem stihl nějakých deset hodin před jeho koncem. Poslední prosinec, přes noc -5°C, přes den blátivo na sluníčku, ale zamrzlo ve stínu. Tak kdy jindy vyjet. Nasoukal se do zimního mundůru (mno, trochu jsem přibral), dofoukl kola, a hurá na kopec. Celý rok se tam těží dřevo, a cesta podle toho vypadala – nebýt zamrzlá, tak by se tam člověk brodil deseti čísly bláta. No blinkat se mi chtělo jen dvakrát, právě jsem doobědval a hned takový stoupák po zmrzlém oraništi na 1:2. Na rovině to pak nebylo o moc lepší, protože tam už to trochu potálo. Sjezd z Heršinky dolů by byl v poho (zamrzlo), až na ale 4 padlé stromy. Kolem řeky k rybárně, a po asfaltu domů.

Do Víru přes Věchnov

Na křižovatku naprosto v poho snad za 14 minut, od Lískovce jsem jel už jen na 1:3 a nikam se nehnal – potřeboval jsem jet stabilně rychle dál, ne se vycukat ve stoupání. Do Víru zalít našim zahrádku, a holky vyrážely autem, tak aby tam na mě nečekaly. Do polí, sjezd k devatenáctce, přejezd pod Zubštejn, do Kobylnic, a hurá sjezd do údolí Svratky. A pak někdy o půl sedmé kolem řeky domů, lážo plážo 27 v hodině. Ale celou cestu mi „švitořila“ přední brzda, kotouč drhnul o destičky. Ohnutý ráfek? A přehazovačka moc nepřehazuje … resp. ne tak, jak chci 😀

Do Žlebu

Na křižovatku, s takovou rezervou, že jsem si závěr už jen vyšlapával ne lehčí převod, pak do lesa a tamní divočiny a dolů do Žlebu. A opět tísnivý strach z končin, která patří spíš zvěři než lidem, a pálení to vpřed ať jsem co nejdřív pryč. Vůbec to nebylo zarostlé, takže docela trysk. Potoky prakticky vyschlé.

Po roce nad Věchnov

Shodou okolností jsem na kolo sedl znovu až na den přesně po roce. Byl bych přísahal, že jsem loni naposledy vyjel někdy v srpnu, ale nezapsal jsem si to. Ááá, tak podle fotek jsem vyjel ještě 29. července, přes Věchnov do Víru a asi zpět do Ujčova.

Takže skoro po roce jsem znovu vyjel. Na křižovatku kupodivu s rezervou, pak dál na Věchnov, do polí a po prašné cestě dál. Uhnul jsem doprava na Kozlov a tahle polňačka byla naprostá hladká prašná paráda. A pak pár metrů naplaveného písku a pěkné zaplavání. Bylo to fajn, jen přehazka je nepříjemně rozhašená.

Do polí nad Věchnovem

V tropickém hicu (už někdy kolem třetí odpoledne) jsem vyšlapal nad Lískovec s rezervou 45 sekund, ačkoli jsem to šlapal už včera a cítil to … abych vyjel do polí nad Věchnovem, a tam píchnul. Věděl jsem to hned, přední kolo zaplavalo v polní cestě, wut?, pak ještě jednou a už jsem to na pneumatice viděl. Byl jsem tak v půli trasy, do Víru přes Kobylnice – pěšky – ještě daleko. Holky na Vír (autem) teprve vyrážely, zastavili doma vyhodil z kufru kočárek, já mezitím seběhl (uff…) do Lesoňovic, tam mě i s kolem nabraly, a jeli jsme. První defekt po letech. Vypadalo to jak šípkový trn.

Na Býšovec

Pohodlně jsem vyšlapal nad Lískovec i Babylon, přejel pole a sjel do Býšovce, a po chvilce bloudění najel na „hřebenovou“ polňačku do Smrčku. Rozpálená střecha světa, výhled do krajiny, prach a žně. Ale cesta byla rozbitá, vymletá, sypaná kamením, … nebylo to ono. Spěchal jsem domů, abych cestou stihl grilovačku u tchána, tak jsem do toho šlapal. Ve Smrčku jsem najel na silnici a kolem Pernštejna (71 km/h, uff…) se po asfaltu vracel domů.

Nad Věchnov

Vyšlapal jsem nad Lískovec, nad Věchnov, přejel do Josefova, na suché louky, do Rožné, a údolím zpátky. Večerní slunce, vyprahlé cesty, nepokosená pole …

K Rampírovým skalám

Tak bez týdnu po třech měsících na kole. V půlce července. Ostuda. Kolo mi pomalu nepřehazuje (respektive jinam), divně v něm lupe vrže … marnost. Vyjel jsem na Chlébské a dál nahoru k závoře, a dal se po staré kočárové cestě dál do lesa. A hned u první větší skály slezl, protože u té jsem předpokládal lokacli Hraběnčiny vyhlídky. Od cesty k ní měly vést kamenné schody … na první pohled tedy ne. Ale po asi dvaceti metrech od cesty náhle dva kameny podobné schodům, a o kousek dál zase úsek pár schodištních stupňů… takže ano, byl jsem na správném místě. Ze skály by byl hezký výhledy, kdyby nebyla uprostřed lesa. Nj, za těch ale 140 let se krajina změnila. Pokračoval jsem dál, napojil se na červenou, ale HC sjezd až do Skorotic mě nelákal, raději jsem se vracel údolím Chlébského potoka. Na jaře tam kvetou miliony bledulí a chodí tisíce lidí, teď tam bylo pusto a prázdno.

Do Víru a zpět

V 7:15 v zimním a 6 stupních do Víru, tam do lesa sázet stromky, a odpoledne nalehko zase zpět.