Do Víru přes Věchnov

Na křižovatku naprosto v poho snad za 14 minut, od Lískovce jsem jel už jen na 1:3 a nikam se nehnal – potřeboval jsem jet stabilně rychle dál, ne se vycukat ve stoupání. Do Víru zalít našim zahrádku, a holky vyrážely autem, tak aby tam na mě nečekaly. Do polí, sjezd k devatenáctce, přejezd pod Zubštejn, do Kobylnic, a hurá sjezd do údolí Svratky. A pak někdy o půl sedmé kolem řeky domů, lážo plážo 27 v hodině. Ale celou cestu mi „švitořila“ přední brzda, kotouč drhnul o destičky. Ohnutý ráfek? A přehazovačka moc nepřehazuje … resp. ne tak, jak chci 😀

Do Žlebu

Na křižovatku, s takovou rezervou, že jsem si závěr už jen vyšlapával ne lehčí převod, pak do lesa a tamní divočiny a dolů do Žlebu. A opět tísnivý strach z končin, která patří spíš zvěři než lidem, a pálení to vpřed ať jsem co nejdřív pryč. Vůbec to nebylo zarostlé, takže docela trysk. Potoky prakticky vyschlé.

Po roce nad Věchnov

Shodou okolností jsem na kolo sedl znovu až na den přesně po roce. Byl bych přísahal, že jsem loni naposledy vyjel někdy v srpnu, ale nezapsal jsem si to. Ááá, tak podle fotek jsem vyjel ještě 29. července, přes Věchnov do Víru a asi zpět do Ujčova.

Takže skoro po roce jsem znovu vyjel. Na křižovatku kupodivu s rezervou, pak dál na Věchnov, do polí a po prašné cestě dál. Uhnul jsem doprava na Kozlov a tahle polňačka byla naprostá hladká prašná paráda. A pak pár metrů naplaveného písku a pěkné zaplavání. Bylo to fajn, jen přehazka je nepříjemně rozhašená.

Do polí nad Věchnovem

V tropickém hicu (už někdy kolem třetí odpoledne) jsem vyšlapal nad Lískovec s rezervou 45 sekund, ačkoli jsem to šlapal už včera a cítil to … abych vyjel do polí nad Věchnovem, a tam píchnul. Věděl jsem to hned, přední kolo zaplavalo v polní cestě, wut?, pak ještě jednou a už jsem to na pneumatice viděl. Byl jsem tak v půli trasy, do Víru přes Kobylnice – pěšky – ještě daleko. Holky na Vír (autem) teprve vyrážely, zastavili doma vyhodil z kufru kočárek, já mezitím seběhl (uff…) do Lesoňovic, tam mě i s kolem nabraly, a jeli jsme. První defekt po letech. Vypadalo to jak šípkový trn.

Na Býšovec

Pohodlně jsem vyšlapal nad Lískovec i Babylon, přejel pole a sjel do Býšovce, a po chvilce bloudění najel na „hřebenovou“ polňačku do Smrčku. Rozpálená střecha světa, výhled do krajiny, prach a žně. Ale cesta byla rozbitá, vymletá, sypaná kamením, … nebylo to ono. Spěchal jsem domů, abych cestou stihl grilovačku u tchána, tak jsem do toho šlapal. Ve Smrčku jsem najel na silnici a kolem Pernštejna (71 km/h, uff…) se po asfaltu vracel domů.

Nad Věchnov

Vyšlapal jsem nad Lískovec, nad Věchnov, přejel do Josefova, na suché louky, do Rožné, a údolím zpátky. Večerní slunce, vyprahlé cesty, nepokosená pole …

K Rampírovým skalám

Tak bez týdnu po třech měsících na kole. V půlce července. Ostuda. Kolo mi pomalu nepřehazuje (respektive jinam), divně v něm lupe vrže … marnost. Vyjel jsem na Chlébské a dál nahoru k závoře, a dal se po staré kočárové cestě dál do lesa. A hned u první větší skály slezl, protože u té jsem předpokládal lokacli Hraběnčiny vyhlídky. Od cesty k ní měly vést kamenné schody … na první pohled tedy ne. Ale po asi dvaceti metrech od cesty náhle dva kameny podobné schodům, a o kousek dál zase úsek pár schodištních stupňů… takže ano, byl jsem na správném místě. Ze skály by byl hezký výhledy, kdyby nebyla uprostřed lesa. Nj, za těch ale 140 let se krajina změnila. Pokračoval jsem dál, napojil se na červenou, ale HC sjezd až do Skorotic mě nelákal, raději jsem se vracel údolím Chlébského potoka. Na jaře tam kvetou miliony bledulí a chodí tisíce lidí, teď tam bylo pusto a prázdno.

Do Víru a zpět

V 7:15 v zimním a 6 stupních do Víru, tam do lesa sázet stromky, a odpoledne nalehko zase zpět.

Do žlebu!

Dnes bylo stále přituhlo, den už je celkem dlouhý, na kolo se dá vyrazit klidně ve čtyři. A co kdybych tedy po právi vyjel nad Lískovec a prosvištěl si to zamrzlým Žlebem do Nedvědice?! Plán! Jenže pracovně se to zvrtlo a náhle bylo 16:45 a já se rozhodoval, jestli to má ještě cenu … ve žlebu se bude šeřit. A žena potřebuje, abych od šesti hlídal dcerku. Prostě bych to musel stihnout do hodiny. Ale kopl jsem do toho, a šlapal do kopce. A v Lískovci mi začalo docházet, že 15 minutový limit na křižovatku tentokrát asi nedám … poprvé. Zbývaly tři minuty, a já byl na návsi. Za minutu jsem ani nevyjel z obce, a ještě taková štreka stoupání přede mnou. Loučil jsem se s morálním předsevzetím, ale úplně jsem to nevypouštěl, pořád jsem jel hranu blití … a pak jsem tam na lehké rovince cvakl 2:3 a začal to dřít do krve, co kdyby. Prostě to zkusím. A když jsem za poslední zatáčkou zhlídl, kolik mi zbývá, tak jsem to už nevypustil a v naprosté smrti to vyšlapal s nějakou deseti sekundovou rezervou. Úplně nasmrt.

Doploužil jsem se na lesní cestu, a vydal se s obavami do lesa. Potřebuju šlapat, musím se stihnout vrátit domů na čas, zmrzlým rozšlapaným (od zveře) sněhem se pojede blbě … a co kdybych takhle za soumraku ještě na nějaké chrochtající zvíře v téhle divočině narazil? Ale nenarazil. A samo to sice nejelo, ale dalo se to, sjel jsem do žlebu a tam pelášil, co to šlo… fakt jsem měl strach z divé zvěře. Následně jsem vjel do stop po nějakých čtyřkolkách, traktorech lesáků, a švihal to co to šlo … tři ze čtyř přejezdů potoka byly zamrzlé, jeden mě pocákal. Šlapal jsem a šlapal, paráda to byla. Je to dlouhý úsek divočiny, to by člověk neřekl. A pak městysem pod Heršinku, a do kopce domů, a KO.

Na Heršinku

Zase po pár týdnech na kole, když přešly hluboké mrazy. Vyrazil jsem na Heršinku, a při sjezdu z ní mi podjelo přední kolo a šel jsem na bok, kolenem vpřed. Rychlost minimální, ale kontrolovat to nijak nešlo. Úraz žádný, ale roztrhal jsem si zímní cyklo kalhoty 🙁 Pak jsem cítil, jak mi na koleno jde chlad. Nevracel jsem se hned domů, ještě jsem to objel přes Chlébské a lesem sjel do Čepí. Tam bylo sněhu dost, ale zmrzlá vyšlapaná pěšinka od zveře, a po zmrzlém rozdrbaném sněhu se jede blbě. Venku jsem byl hodinu, pěkné. Až na ty kalhoty.