Přes Bor

Vyjel jsem do ranního chladu, z Kasáňu dolů mi byla pěkná zima. Ale pohodlně si šlapal po hladkém asfaltu nad Sejřek, a za ním odbočil do polí a dojel do Boru, a hned zase z něj do polí dál na západ, abych se vyhnul hlavnímu tahu. A napojil se na lesní dálnici, po které bych pomalu sklesal až do Jabloňova – jenže to byla fakt těžařská dálnice, vysypaná hrubým makadamem. A to nešlo. Jedna málemdržka, kdy mi ulítlo přední kolo, jindy vyloženě tancovalo, to mě nebavilo. V půli jsem přejel na modrou dolů do Věžné, jejíž poslední božanský úsek s kličkovanou mezi stromy kolmo dolů … vymazal kůrovec. A od kovošrotu po asfaltu domů, na 3:8, místy i čtyřicítkou, to to svištělo.

Za Prosetín

Vyšlapat po staré cestě k Hodonínu, uff. Třista výškových metrů na čtyřech kilometrech. Do Prosetína jsem to chtěl vzít neznámou zkratkou, ale na začátku lesní cesty deset čísel řídkého bahna, tak jsem jel dál po asfaltu. Za Prosetínem odbočil ke staré vápence a kochal se výhledy do krajiny. Asfalt skončil, dál polní cesta, upřostřed luk a lesů … ale kokotsky jsem věřil mapě s jednou lesní cestou do Lhoty, a když ta cesta nebyla znatelná na louce, tak asi jaksi zázračně dále lesem nebude pokračovat lesní dálnice, že. Takže jsem sjel loukou pod kopec k lesu, a tam – kopřivy. Cesta žádná. Vytlačil jsem kolo zpět, a objel to. Prosvištěl jsem Lhotou, a dole v údolí potoka se sstočil na cestu podél něj – zlatý hřeb výletu, lesní zkratka do Koroužného, kolem potoka, takže neustále klesající. Akorát že ten potok cesta asi osmkrát křižovala … a po deštích to byl docela potok, a cesta docela blato. Na třetím brodu jsem si musel stoupnout do vody, když mi podklouzlo přední kolo, o kus dál pak zajel do 20 čísel bahna … ještě že jsem si mohl kolo v potoku umýt. Až bude tepleji a méně vody, a méně popadaných stromů, tak se tam pojede hezky. A pak po asfaltu z Koroužného domů.

Na Maria Laube

Na Lískovec pohodově, bez únavy, a stejně jsem měl nahoře na křižovatce do patnácti minut fóra jen ale čtvrt minutky. Dál na Babylon, ale před Věchnovem doleva přes pole, a do lesa k Josefovu. Před dvěma dny spadlo 20 mm, a v těch hlubokých kolejích od vyvažeček to bylo znát. Snažit se „nebýt od bahna“ nemělo smysl, jezera přes celou cestu, bral jsem to skrz. Z Josefova na Suché louky, a do Věžné, a od tamtud po žluté do lesů a luk k Maria Laube. Trochu akčnější sjezd od vyhlídky, a pod Pernštejnem jsem si zastavil u studánky. A rozhodl se pokračovat kolem štreky, po naučné stezce, jejíž profil je místy také pro zkušenější turisty – kličkování lesem mezi stromy jak mezi slalomovými tyčkami (kolmo dolů), … ale s opatrností vůči potenciálním chodcům (pár jich bylo). Pěkné dopoledne.

Do údolí Loučky / Bobrůvky

Odvážný plán (vzhledem k letošnímu „nájezdu“) – vyjet na Sejřek, na vrcholovou silnici, a v provozu (hnusném) do Olší Litavy Jilmového, kde bych po modré sjel do Skryjí a dál po červené kolem říčky až do Tišnova, a po cyklistické kolem štreky domů. Musím to za tři hodiny dát, než přijdou hosté na grilčo. A když jsem byl za dvacet minut nad Sejřkem, tak si říkám, že to reálné bude, pokud pojedu dál v tempu. Po asfaltu jsem do toho pak šlapal, hlavně abych byl pryč z té silnice smrti. Po modré do Skryjí to stálo za to, pěšina dolů „kamenolom“, slovy protikolotlačícího cyklisty (a nelhal). Kameny, kameny, skály, kameny, první položení kola a přeskakování řidítek. A pak už jízda kolem říčky, po červené, po cestách, mezi poli, … ale když mi směřovka řekla, že je to pořád ještě osm kilometrů do Tišnova, tak to trochu překvapilo. Takže makat! V Dolních Loučkách  už vede kolem řeky hladká štěrková cesta, tam jsem to proti rodinkám na kolech pálil třicítkou bez oddechu. V Tišnově jsem pak lehce bloudil, protože po červené už se jet nedalo, musel jsem se vrátit, a jet kolem štreky po cyklostezce. A opět tempo, 25-30 v hodině, měl jsem poslední hodinu na cca 20 kilometrů domů, takže kde to šlo, tam jsem musel šlapat, abych si mohl dovolit v horších úsecích trochu vypustit. Ale furt to jelo, furt to šlapalo. V Borači k Prudké, a tam po pěšince přímo kolem řeky – ale metrová džungle a kopřivy, tam to nebylo pěkné. Vyhnout se cyklistovi znamenalo slézt s kolem skoro do řeky. V Doubravníku mě začalo píchat v koleni, a na loukách do Černvíra vrzat ve šlapátku … jenže domů jsem dojet musel. A dojel.

Na Chlébské a do Skorotic

Na Chlébské k závoře, po staré kočárové cestě dál kolem Ramírových skal. Plán – napojit se na červenou a sjet do Skorotic lesem. Červenou značku jsem našel na pahýlu stromu na kraji vymláceného lesa. Nezbylo mi než tu džungli zkusit projet dolů k asfaltce, chvíli naslepo vysokou trávou, ale pak už raději stopou po vyvažečce. Dál už lesů také moc nezbylo … a zbytek červené za asfaltem byl ještě horší – les pryč, takže ráj zeleně, trávy, kopřiv, ostružin, a pod nimi větve a bordel po těžbě. Jelo se tak hnusně, až to ani pravda nebyla. A závěr červené, sjezd kolem přírodní U-rampy, už taky neexistuje …

Na Čepičkův vrch

V 31 stupních pěkně na kopec, dva dny po dření na Lískovec. Bál jsem se toho, ale na Horní Čepí se to na 1:2 pomaličku dalo, až jsem byl příjemně překvapený (že nechcípám). Nejel jsem tam roky, tak jsem byl zvědavý. Nahoře nad Čepím jsem se chvilku kochal (a rozdýchával finální výjezd kolmo na vrstevnice), a zajel do lesa. Cesta dolů do štěpánova – dva a půl kilometru sjezdu prašnou cestou dobitou od lesáků, ale přitom už uježděnou silničními koly těžkých dřevařských kamionů. Wut? Až tam nahoru na kopec do lesa zajíždějí? Vtipné, že jejich plochá kola to místy hezky ujezdila. Sjezd jak prase, ty dva kilometry ve stoje, na brzdách, kličkování, všude samý šutr nebo větve … a na nové helmě mi strašně, ale strašně chybí štítek, proti večernímu slunci.

Nad Věchnov

Po skoro půl roce na kole, do polí nad Věchnovem. Nemohl jsem už nad Ujčovem, a 15min limit nad Lískovec jsem vzdával. Ale šlapal jsem dál, a nakonec to vypadalo, že to zvládnu, zatnul jsem, a za 14:56 jsem byl na křižovatce. Nazeblití, naumřití. Pak už lehce na Babylón, do Věchnova, do polí po prašných cestách, a sjezd neznačenou polňačkou do Kozlova. Uježděná i rozbitá, jemný prach, slunce, léto … z Kozlova do Štěpánova cesta zničená od vyvažeček či čeho, tam se jelo těžce.

Do Žlebu

Leží sníh a mrzne, tak jsem sedl na kolo, a vyjel nad Lískovec. Patnáctiminutový limit jsem tentokrát nedržel, netřeba si poblít řidítka a propotit se i skrz softšelku na prvních třech kilometrech, když to hlavní teprve přijde – sjet ze silnice na zasněženou lesní cestu, a dokličkovat na dno opuštěného zpustlého údolí. Jelo se těžko, větvě zatížené sněhem sehnuté do cesty, sníh klouzal, nedalo se jet rychle (ale to jsem ani v plánu neměl). Bylo tam ale krásně! Ta divočina, sníh, podmínky, dřina, opatrnost, přejíždění potoků, zamrzlé koleje od vyvažeček, křupající led na kalužinách bahna. Vyjel jsem do Nedvědice celý od sněhu … a po mokrém asfaltu rychle domů, takže jsem byl záhy zališčené až běda.

Na Heršinku

Moji jedinou vyjížďku na kole v roce 2020 jsem stihl nějakých deset hodin před jeho koncem. Poslední prosinec, přes noc -5°C, přes den blátivo na sluníčku, ale zamrzlo ve stínu. Tak kdy jindy vyjet. Nasoukal se do zimního mundůru (mno, trochu jsem přibral), dofoukl kola, a hurá na kopec. Celý rok se tam těží dřevo, a cesta podle toho vypadala – nebýt zamrzlá, tak by se tam člověk brodil deseti čísly bláta. No blinkat se mi chtělo jen dvakrát, právě jsem doobědval a hned takový stoupák po zmrzlém oraništi na 1:2. Na rovině to pak nebylo o moc lepší, protože tam už to trochu potálo. Sjezd z Heršinky dolů by byl v poho (zamrzlo), až na ale 4 padlé stromy. Kolem řeky k rybárně, a po asfaltu domů.

Do Víru přes Věchnov

Na křižovatku naprosto v poho snad za 14 minut, od Lískovce jsem jel už jen na 1:3 a nikam se nehnal – potřeboval jsem jet stabilně rychle dál, ne se vycukat ve stoupání. Do Víru zalít našim zahrádku, a holky vyrážely autem, tak aby tam na mě nečekaly. Do polí, sjezd k devatenáctce, přejezd pod Zubštejn, do Kobylnic, a hurá sjezd do údolí Svratky. A pak někdy o půl sedmé kolem řeky domů, lážo plážo 27 v hodině. Ale celou cestu mi „švitořila“ přední brzda, kotouč drhnul o destičky. Ohnutý ráfek? A přehazovačka moc nepřehazuje … resp. ne tak, jak chci 😀