Odvážný plán (vzhledem k letošnímu „nájezdu“) – vyjet na Sejřek, na vrcholovou silnici, a v provozu (hnusném) do Olší Litavy Jilmového, kde bych po modré sjel do Skryjí a dál po červené kolem říčky až do Tišnova, a po cyklistické kolem štreky domů. Musím to za tři hodiny dát, než přijdou hosté na grilčo. A když jsem byl za dvacet minut nad Sejřkem, tak si říkám, že to reálné bude, pokud pojedu dál v tempu. Po asfaltu jsem do toho pak šlapal, hlavně abych byl pryč z té silnice smrti. Po modré do Skryjí to stálo za to, pěšina dolů „kamenolom“, slovy protikolotlačícího cyklisty (a nelhal). Kameny, kameny, skály, kameny, první položení kola a přeskakování řidítek. A pak už jízda kolem říčky, po červené, po cestách, mezi poli, … ale když mi směřovka řekla, že je to pořád ještě osm kilometrů do Tišnova, tak to trochu překvapilo. Takže makat! V Dolních Loučkách už vede kolem řeky hladká štěrková cesta, tam jsem to proti rodinkám na kolech pálil třicítkou bez oddechu. V Tišnově jsem pak lehce bloudil, protože po červené už se jet nedalo, musel jsem se vrátit, a jet kolem štreky po cyklostezce. A opět tempo, 25-30 v hodině, měl jsem poslední hodinu na cca 20 kilometrů domů, takže kde to šlo, tam jsem musel šlapat, abych si mohl dovolit v horších úsecích trochu vypustit. Ale furt to jelo, furt to šlapalo. V Borači k Prudké, a tam po pěšince přímo kolem řeky – ale metrová džungle a kopřivy, tam to nebylo pěkné. Vyhnout se cyklistovi znamenalo slézt s kolem skoro do řeky. V Doubravníku mě začalo píchat v koleni, a na loukách do Černvíra vrzat ve šlapátku … jenže domů jsem dojet musel. A dojel.