Vyšlapat po staré cestě k Hodonínu, uff. Třista výškových metrů na čtyřech kilometrech. Do Prosetína jsem to chtěl vzít neznámou zkratkou, ale na začátku lesní cesty deset čísel řídkého bahna, tak jsem jel dál po asfaltu. Za Prosetínem odbočil ke staré vápence a kochal se výhledy do krajiny. Asfalt skončil, dál polní cesta, upřostřed luk a lesů … ale kokotsky jsem věřil mapě s jednou lesní cestou do Lhoty, a když ta cesta nebyla znatelná na louce, tak asi jaksi zázračně dále lesem nebude pokračovat lesní dálnice, že. Takže jsem sjel loukou pod kopec k lesu, a tam – kopřivy. Cesta žádná. Vytlačil jsem kolo zpět, a objel to. Prosvištěl jsem Lhotou, a dole v údolí potoka se sstočil na cestu podél něj – zlatý hřeb výletu, lesní zkratka do Koroužného, kolem potoka, takže neustále klesající. Akorát že ten potok cesta asi osmkrát křižovala … a po deštích to byl docela potok, a cesta docela blato. Na třetím brodu jsem si musel stoupnout do vody, když mi podklouzlo přední kolo, o kus dál pak zajel do 20 čísel bahna … ještě že jsem si mohl kolo v potoku umýt. Až bude tepleji a méně vody, a méně popadaných stromů, tak se tam pojede hezky. A pak po asfaltu z Koroužného domů.