Na pívo do Nedvědice

Večerní otočka na pívo. Hic byl ještě pořád strašný, ani cesta zpět kolem osmé nebyla „chladnější“, pořád horko a dusno.

Nedělní ráno na západě

Jak pořád ty trasy pojmenovávat? Po desáté jsem vyjel do tropického hicu nad Lískovec, na křižovatce za 16:30 a v tempu dál nad Babylon. Přejel jsem do Josefova a Suchých Luk, a vydal se po žluté přes kopec k trati do Věžné. Tama jsem nikdy nejel, ze žluté hned odbočil do lesa a kopce a dvakrát musel zastavovat a podle GPS sledovat, jestli jsem na správné polňačce. Nečekal jsem, že na mapě značená bude zrovna ta zarostlá a méně ježděná. Úsek s kopřivami byl naštěstí krátký, jel jsem liduprázdnými končinami a najednou rozplašil srnčí rodinku. Jedno srnče zůstalo na louce opuštěné, mě si nevšímalo a smutně kníkalo a volalo maminku, která s druhým potomkem zmizela na opačné straně. Až mi z toho bylo smutno. Sjel jsem do Věžné a po asfaltu to hnal kolem trati dolů do Nedvědice. Pod Pernštejnem jsem se opláchl u studánky Korejtko, a dojel o půl dvanácté domů.

Continue reading

K Sýkoři

Ani jsem tam původně jet nechtěl. Jel jsem na Čepí, Chlívek a nahoru nad Hodonín, opět prvních třicet minut jen a jen do kopce. Opět na Černovice,  a z nich do Brumova. Přísahal bych, že jsem tam nikdy nebyl, a jak jsem jel, tak jsem to najednou poznával 🙂 Z Osik jsem chtěl zajet do lesa a napojit se na žlutou trasu lesem na Skorotice, ale když jsem k ní dojel, tak zamýšleným směrem to byla zarostlá cesta, a na stranu opačnou mnohem hezčí asfaltka (samozřejmě rozbitá) … takže míst zkratky domů jsem si to někdy o čtvrt na sedm namířil ještě dál od domova, na Sýkoř a Synalov. Však bylo krásně, teplo… nad Synalovem jsem odbočil do lesa, abych přejel kratší cestou do Ochoze. Na mapě to byla čárkovaná cesta, a za chvíli jsem byl taky naprosto ztracený … cesta už ani nebyla znát, mohl jsem jet skoro lesem, a přestal věřit, že vyjedu správně (a nebudu se muset vracet). A kupodivu jsem vyjel na Ochozí, a tradiční trasou od mechanika se vrátil domů. Za necelé dvě hoďky drsných 30 kiláků, to jde.

Do Víru k bazénu

Ivonka navrhla, že pojedeme na kolech do Víru. Byl hic, ale já se toho hned chytl a po obědě jsme vyrazili, přes Čepí, piánko, žádný spěch. Přes Švařec už krápalo, a v Koroužném jsme se na dvacet minut schovali do autobusové zastávky. Slejvák byl nad Vírem, takže jsme dojížděli po mokré silnici a díky bohu za blatníky. Sluníčko už se ten den neukázalo, a cestou zpátky byl docela chlad. Jeli jsme fakt pomalu, ani jsem se nezpotil, ale kupodivu mě dnes tak bolí nohy … jako kdybych jel nějakou dřendu.

Do Víru a zpět

Za tepla jsem vyrazil do Víru, abych posekal trávník, a pak se svlažil v bazénu. Hned první metry na Kasáň jsem cítil nohy ze včerejška, a říkal si, jaký to byl blbý nápad. Ale šlapal jsem, ujel jsem to za 32 minut. Ještě zpocený jsem se zapřáhl za sekačku, nechal se štípnout vosou do lýtka, pak ještě chvilku hrabal seno, na chvilku se naložil do bazénu, a vyrazil zase zpátky. S vidinou výjezdu na pívo, tak jsem na to šlapal. A někde u dolní elektrárny náhle vítr v zádech a na tachecu 45 v hodině skoro bez námahy! Vítr v zádech! Můžu jet na rekord! Chvíli to vydrželo, ale i tak nebyl problém držet průměr kolem 35. Vyšťavený, jak po včerejšku, tak po sekání celého trávníku … a navíc jsem si při vyjetí nevynuloval tachec, takže jsem si to ani všechno nemohl poměřit. I Kasáň jsem nakonec vyšlápl naplno, ještě dvacet metrů a blil bych … ale jestli jsem to dal pod 24 minut, to nevím 🙂

Večer na kopce

Až někdy před šestou jsem oblékl smradlavý dresík a vyrazil nahoru na Lískovec. Dřel jsem to, a na křižovatku jsem dojel pod sedmnáct minut, dvacet sekund se rozdýchával, a za dalších šest minut jsem byl nahoře nad Babylónem (foto). Zastavil jsem si, koukal do mapy, a během chvilky jsem byl kompletně politý potem. Ve Věchnově jsem odbočil do polí a mezi lány obilnin přejel polňačkou do Zlatkova, a už prakticky jen sjížděl. Do Rožné a pak kolem kolejí až do Nedvědice. Nejdřív jsem se bál, že to bude dřina a budu muset šlapat, abych se z toho „kopce“ nezastavil, ale pak to začalo trochu klesat a nebyl problém si pohodlně na 3:7 držet průměrnou rychlost třicet v hodině. Ale to bych se deset kilometrů celkem ulejval. Tak jsem začal zrychlovat a kde to nebyla rovinka, tam jsem cvakl 3:8 a dřel … až jsem postupně už ani nemohl dýchat nosem, a musel riskovat žraní much. Jel jsem to dobře dvacet minut, pořád v temu kolem 35 v hodině. A pak už jen dojezd domů. Slezl jsem z kola a kompletně mě obalila vrstva potu. Dres už jsem si musel vyprat 🙂

K rybníku

Po obědě na chvilku k rybníku, koukat se na rybáře.

Rekreačně na Chlívský

Jen tak piánko kolem pomníku nahoru na Chlívský a zase dolů ke koupališti, s ivonkou. Ani jsem se nezpotil 🙂

Ránem z Lomnice

Opět kolo do auta, a auto do Lomnice. Ve čtvrt na osm jsem vyjížděl na kole zpět, pod softshellkou i svetr, pro jednou. Počasí nic moc, teplo taky ne, ale díky svetru mi na sjezdu do údolí zima nebyla. Chtěl jsem jet nakref a být doma co nejdříve, ale nějak mi to nešlapalo… asi potřebuju fakt třicítku ve stínu, abych dával maximum 😀 Z Doubravníku jsem to vzal tentokrát po loukách, ale bylo mokro a s každým šlápnutím jsem štrejchl botou o trávu – snažil jsem se to tedy hnáto co nejrychleji na co nejvyšší převod (i 3:6), abych na tom úseku udělal co nejméně šlápnutí. Boty stejně durch. Louka mezi Černvírem a Nedvědicí už byla komplet zarostlá, takže snaha byla stejně marná. Zastaivl jsem se chvilku u květináčství, a domů dojel cca po hodině.