Ve stínu třicet stupňů, čas šlapat do kopců. Na západ vyrážím pořád, tak jsem to dnes otočil a jel na Dolní Čepí a na Chlívek (což mi minule stačilo na skoroblití), a odtama stoupal dál až nad Hodonín a do Černovic. Šest kilometrů stoupání, přes 300 výškových metrů. V Černovicích jsem v životě nebyl, a měl jsem tam toho plný kecky, ani cukr nezabíral. Ale to už jsem z asfaltu sjel na klesající rozbitou lesní cestu po zelené trase, která náhle přešla do hlubokého bahna a pak stezky přes balvany… překvapení. Najel jsem na známou červenou trasu na jih do Skorotic, a už se jelo jen z kopce. Je to lesní cesta, buď rovná nebo klesající, a tam se krásně šlape v plném tempu na 2:4 nebo 2:6 s brzdama na nejnižší převody před kalužema bahna nebo obtížnějšími místy … kilometry se tam dá „krásně“ makat a dřít, a pak přijde sjezd do Skorotic, už jen prudká pěšina dolů kolem starého úvozu, přejíždění z jedné jeho strany na druhou, kde to právě vypadá sjízdněji, objíždění padlých stromů, pořád na brzdách,… až jsem vyjel z lesa a píchalo mě za krkem, jak jsem se opíral o řidítka, což je bolest, kterou si z kola většinou nepřináším. A po asfaltu domů, ze Skorotic jsem to na volnoběh vytáhl na 68 v hodině. A pak jsem si všiml, že jsem si někde zarazil kus klacku mezi plastový kryt předních ozubených kol a největší ozubené kolo. Úplně se mi vytrhl jeden ze šroubů … ale vypadá to, že to bude držet. Krásná projížďka.
To jsem si dal. Včera jsem našlapal dost, a myslel jsem si, že si dnes výjezdem na Horní Čepí ukousnu moc velký sousto (na 2 km 260 metrů stoupání), ale v nohách jsem nic necítil, a v dresíku a horku jsem to nahoru vylétl raz dva. A odpočíval pod lesem, na nejvyšším bodě cesty, s výhledem na dálný jih … a pak sjel louku na lesní cestu a do lesa. Zaskočilo mě, kolik na ní bylo trávy … to ze zimních projížděk neznám. Prolétl jsem kolem starých důlních děl, dával si pozor na místo, kde jsem se naposledy vysekal, a už zatáčel na klesání žlebem. A tady tráva zhoustla, cesta neprojetá žádnou těžkou technikou – a po pas v kopřivách. Musel jsem slézt z kola a prorážet si jím cestu, a stejně jsem na nohách spálený jak sviňa. A do toho mi volala ivonka, že přijela z práce a v autě blbne klimatizace víc než předtím, tak jsem místo opatrného sjezdu nakonec dolů svištěl ještě odvážněji než obvykle … závěr toho sjezdu je famózní, uhlazená lesní cesta strmě dolů, lehce zvlněná, až člověku v jeden okamžik přijde, že se lehce nadnese. A výjezd u ujčovského koupaliště, a po loukách a spojovačce k Dolnímu Čepí a domů. No, každopádně do zimy tam asi nepáchnu, tyhle nepoužívané cesty rychle zarostou metrovými kopřivami.
Hřebenovka bych mohl nazvat trasu, která zahrnuje silnici přes Střítež. Vede to po hřebenu kopce x kilometrů, s krásnými výhledy na jihozápad a těžební věže nad uranovými ložisky … romantika. Vyrazil jsem na Lískovec, nakref, abych to dal na křižovatku pod dvacet, a když mi po šestnácti minutách zbývalo pár stovek metrů, tak jsem zvolnil, abych se nepoblil 🙂 Dál na Věchnov jsem šlapal pořád v tempu, a pak do Josefova, Suchý louky či jak … a špatně jsem odbočil a jel do Věžné, přitom jsem chtěl po žluté přímo do Rožné. Tak jsem tam musel došlapat kolem tratě, už pěkně na hroznovým cukru 🙂 Spěchal jsem, abych se moc nezpozdil, z Rožné na kopec do Milasína, a pak už otáčka a po hřebenu zpátky. To je frekventovaná silnice, tam jsem potkal 95% aut za celou cestu … po kraji a opatrně, lupal jsem tam cukr a dřel. Už jsem toho měl dost. Sjel jsem do Sejřku a kolem Mansberku na zelenou trasu, po kamenné cestě do údolí k Nedvědici. Tam jsem to dost pouštěl, šutry díry cokoli, držet trasu, vyhýbat se kamenům … až jsem měl přec cestu těžbu dřeva, a musel se tím pomalu brodit, abych mohl pokračovat. A pak dojezd domů. Pěkně jsem se vydřel, pěkně. Konečně.
Po dlouhém dni jsem se těšil na kolo, ale času nakonec moc nezbylo, bylo kolem sedmé, a v lesích je po včerejším dešti mokro, neý abych se do nich pouštěl … vyrazil jsem na Dolní Čepí, kolem památníku nahoru na Chlébské, a prudkou spojovačkou do dolního a ke křižovatce na Skorotice a domů. Do kopce jsem fakt makal, pod 2:4 jsem nešel a mezi památníkem a Chlívským stoupal konstantně 14 km/h. Chtěl jsem se prostě co nejrychleji vydřít, ať z té projížďky něco je. Nahoře jsem to horko těžko rozdejchal, a pak už se vezl z kopce dolů.
Jedna z mých nejčastějších zimních tras, ale teď jsem ji dlouho nejel.
Opravdu bylo jen jedno. Bylo relativně chladno, po dešti, a temné mraky se držely nízko. A tak jsme se příliš nezdržovali, a po jednom pívu jeli zase zpátky.
Stále bez auta, na večerní ryby k rybníku jsme jeli na kolech. Záběry leda od červenek, jinak nic. Pak jsme potkali Míšu s Petrem, tak jsme s nimi ještě chvíli zůstali na Barboře, a vraceli se už za šera.
Opět s autem k mechanikovi do Lomnice, vleklé problémy sklimatizací, a když už, tak proč nevyměnit i turbo. Po sedmé jsem tam tedy vytáhl kolo z auta a v softšelce vyrazil zpátky, se záměrem jet trochu rychleji. Už stoupání nad Ochoz mě docela utahalo, a sjezd dolů přes Běleč mě tedy pořádně rozklepal. Bylo cca k půl osmé ráno, sluníčko už vysoko, nebe azurové … ale chlad. Pod sjezdem jsem si u Svratky zastavil na slunku a nahříval se (úvodní fotka). Z Doubravníka jsem rovnou zamířil na trasu lesem, kudy jsem minule objížděl nepokosené louky (dnes již pokosené, jak jsem záhy z výšky spatřil), ale šlapal jsem ji docela vyflusle. Byl jsem propocený, byla mi zima, nohy nejely … a zima je mi ještě teď.
Večerní vyjížďka na pivo, k rybníku podívat se, jakou úmrtnost mají čerstvě vysazení pstruzi (žádnou), a pak k Ježkovi. Ale tam bylo plno, tak jsme po dlouhé době zakotvili u Hanáčka. A pak zpátky. Mezi poli jsem si to kličkoval po přerušované čáře, až jsem vůbec neslyšel dojíždějící auto, a stáhl se na kraj až na poslední chvíli. Asi mi chtěl řidič pěkně vynadat, ale oni to byli sousedi a asi nás poznali, tak jeli dál, a já se jim omlouval projížděje kolem, zatímco parkovali. Prý si mám zajít na ušní 🙂 No spíš bych se měl míň kochat okolními kopci a lesy.
Poprvé jsem se jel ostříhat (konečně!), jel jsem lážo plážo, abych pak nebyl zpocený. Takže nic, co by stálo za řeč, ale cestou zpět se u nádraží rozjížděl autobus… hned jsem se zapojil pár metrů za něj a … a fungovalo to! Přes městečko jsem se vezl v háku, i do kopce jsem jen lehoučko šlapal. Jenže bus zatočil u kostela doleva, a já potřeboval vpravo. Loni jsem se takhle chytl (obrazně!) na rovince mezi Štěpánovem a Ujčovem kamionu, a nechal se vézt jako král (padesátkou skoro bez šlapání). No dnes to nevyšlo.
Později jsme s ivonkou jeli k babi pro přešité kalhoty, a pak zpět. Trošku vyšší tempo, ale nic pro formu.
